O našem životě

Rád bych zde stručně a jasně popsal co se skrývá pod pojmem policejní výslech. Bohužel jsem ho již zažil a to hned 2x. Stručně řečeno se jedná o situaci kdy jste buďto předvoláni nebo rovnou převedeni na policejní služebnu. Můj první policejní výslech nebyl v nějaké vyšetřovací místnosti, ale ve škole v dětské družině musím ale dodat, že mi nějak příjemněji u toho nebylo. Bylo to na základní škole a nebylo mi ani 15. Stal se takový průser který nechci popisovat, byl jsem v tom trochu namočený ale rozhodně se ta „věc“ neudála z moji iniciativy a to bylo v podstatě jediné co švestky zajímalo. Na celou tuhle situaci nezapomenu do konce života a rozhodně to neprobíhá stejně jak to vidíte ve filmech (no možná trochu ano).

Já jsem v té době byl pěkný spratek, ale měl jsem svoje hranice. Hlavně jsem byl dítě a byl jsem ze všeho dost posranej. Pokud vám není 15, nemůže vás policie vyslýchat bez vašeho zákonného zástupce (rodiče), aspoň takhle to fungovalo tenkrát, u mého výslechu rodiče nebyly (naštěstí) ale jejich roli zastoupila výchovná poradkyně školy. Celé se to odehrálo nečekaně (takhle vás policie chce přivést do stresu) a o ničem jsem předem nevěděl. V podstatě mě vzali za ruku a táhli mě na výslech. Celé mě to nasralo o to víc, že jsem v ten den měli jet na nějaký školní výlet a já se na něj hrozně těšil a najednou sedím před dvěma fízlama, co mě vojebávaj jak nějakého dealera heroinu.

Nebudu si tu hrát na hrdinu, měl jsem strach. Protože jsem šel na výslech jako druhý (šli jsme celkem tři) měl jsem čas přemýšlet. Jakmile jsem vešel dovnitř, strach se asi tak 100x znásobil jakmile vyšetřovatel položil první otázku. Není to jako ve filmech, že si hrajete na hrdinu a začnete si vymýšlet super lži, policajti to poznaj, mají s tím dlouholetou zkušenost a každý kriminalista má vysokou školu, takže na ně je nějaký spratek opravdu krátký. Byl jsem tak posraný, že jsem mluvil pravdu. Koktal jsem, klepal jsem se, pořád jsem čuměl na výchovnou poradkyni jako bych ji naznačoval ať mě nechají být. Za celou dobu výslechu neřekla ani slovo. Celý výslech probíhal v duchu toho co řekli ostatní (v ten den vyslýchali včetně mě tři lidi, ale celkově mnohem víc) takže něco zapírat nemělo cenu. Celá vina, přiznání, dokazování, věřte tomu nebo ne ale v podstatě každý zločin začíná a končí na tom, co na sebe prásknete samy nebo to na vás práskne váš kolega. Když se všichni domluví, že budou držet hubu a u výslechu neřeknou ani svoje jméno, v podstatě vám skoro nikdy nic nedokážou. Většina věcí jsou totiž jen domněnky, které si policie utvrzuje při výslechu, srovnává výpovědi apod. Takže jakmile devět lidí tvrdí něco, a desátej tvrdí opak, je jasný kde je pravda. Pokud se jako já, ocitnete na výslechu v podstatě ze vteřiny na vteřinu, nemá cenu si něco vymýšlet, nachytají vás na detailech, prostě to zjistí, proto pokud nemáte svědomí zrovna čisté, je lepší držet hubu. Dokonce na to existuje i paragraf, který vám umožňuje odmítnou vypovídat, policie by vás na něj měla před výslechem upozornit a přečíst vám vaše práva (v mém případě se ale nic takového nestalo).

Hlavně jakmile jdete policajtům na ruku, jsou schopni toho zneužít. Já jim řekl všechno co chtěli a stejně házeli celou vinu na mě (zkoušeli na mě fígle typu „ten a ten řikal, že to byl tvůj nápad“). Prostě to zkoušeli, ale já trval na svém. Celé se to hrozně táhlo a mě z toho bylo fakt špatně. Tohle pohne i s dospělým člověkem natož s dítětem. Trochu jsem si připadal jako ve filmu protože na mě hráli malé divadlo. Vyslýchali mě dva policajti z tohož jeden hrál evidentně roli zmrda který na mě byl hnusný a pořád mě nutil ať se přiznám, ten druhej byl laskavej, pořád mi říkal že všechno bude v pohodě a že se nemusím bát. No srali mě ale oba co si budeme povídat. Nakonec to dopadlo tak, že ten co mohl za tu „věc“ dopadl úplně stejně jako já protože to svalili na nějakou kolektivní vinu, zkrátka nás všechny potrestali stejně.
Když jsem šel k výslechu po druhé, bylo to už úplně o něčem jiném.

Kdybych šel k výslechu dnes (s čímž nepočítám ale stát se může cokoliv) už vím jak bych postupoval. Pokud by mě policie předvolala, určitě bych tušil o co může jít a nějak se na to připravil jak fyzicky tak psychicky. Určitě bych si nějak nacvičil srozumitelnou výpověď, kterou nebudou fuckovat při první větě. Pokud bych věděl, že jde o něco za co mohu (ale ne jen svoji vinou, však to znáte) tak bych při výslechu neříkal vůbec nic. Policie si může myslet co chce, ví jen to co jí řeknete vy, nebo někdo kdo v tom jede s vámi. Také existuje něco čemu se říká listina základních práv a svobod, což je stručně řečeno papír, který by vám měl zaručit, že s vámi policie nebude jednat jako s hadrem (nemusí vás nutit sedět nebo stát, můžete jít na záchod, napít se, apod.). Při výslechu můžete říci i něco co nechcete a proto pokud si nejste samy sebou jisti, neříkejte radši nic. Nevěřte kecům, ten a ten říkal, můžou si vymyslet co chtějí. Policie vás může zadržet na 48 hodin, pak vás musí pustit nebo podat obvinění (což je bez důkazů dost obtížné). Při výslechu není dobré si hrát na frajera, většina lidí si stejně už u dveří nasere do kalhot a přizná i velikost slipů svýho fotra. Rozhodně neplatí věta, že „přece jsem nic neudělal, tak se nemám čeho bát“. Pokud bych šel na výslech znovu, řekl bych jen to co chci říct a pokud by mě srali stupidníma otázkama kde by se mi snažili něco přišít, prostě bych přestal vypovídat.

Jediné co mohu všem poradit je, dělejte vše proto aby jste k výslechu nikdy nemuseli, protože nikdy se tám neocnete jen náhodou a patrně sehráváte jednu z klíčovou rolí nějakého případu. Výslech je extrémně stresující záležitost a jeho vývoj může v některých případech doslova rozhodovat o vašem životě. Žádné místnosti s černým sklem které je z jedné strány průhledné u nás nenajdete ale při každém výslechu zaručeně běží digtafon nebo kamera, takže situace kdy vás někdo bude chytat za slovo, jsou naprosto běžné. Nefungujete to tak, že něco řeknete a hned to vemete zpátky, jakmile to jednou vypustíte z pusy, něco to znamená.

To co jsem popisoval výše většinou platí v případě, že jste v tom v podstatě nevinně, nebo jste byly pouze svědky, ale samy jste nic nespáchali. Ona sice v ČR platí ohlašovací povinnost (musíte nahlásit trestný čin pokud víte že k němu došlo) ale pokud vám někdo vyhrožuje, celá situace se pro vás mění. Pokud už něco provedet, může vám výpověď i pomoc. Pokud doma vaříte pervitin a vtrhne k vám URNA, mlčením si asi moc nepomůžete výpověď, přiznání viny a naprášení všech zúčastněných, to jsou všechno polehčující okolnosti co snižují výši trestu. Páchat jakoukoliv trestnou činnost v organizované skupině je lístek do kriminálu, protože vy samy sice můžete u výslechu držet hubu, ale pokud vašemu komplicovi slíbí podmínku za udání, klidně vás práskne i kdyby to byl třeba bratr. Strach z kriminálu vás totiž donutí přemýšlet jako zvíře, které se chce zachránit.